4. týden: zbývá 0 km
Je to tady. Poslední týden naší výzvy byl pro mě možná překvapivě asi nejnáročnější. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byla přetažená, nebo že jsem měla za sebou tolik kilometrů. Jedno ale vím jistě, překonala jsem sama sebe, a to i přesto, že na začátku mi nikdo nevěřil – ani já si moc nevěřila.
Když se ohlédnu zpátky, musím upřímně říci, že to nebylo vždy úplně snadné, na druhou stranu to ale nebylo nic, co by se nedalo zvládnout. Lidé se mě často ptají, co bylo na tom všem asi nejtěžší. Moje odpověď je vždy stejná – boj sama se sebou a překonání vlastní lenosti, ne té stovky kilometrů. Ale povedlo se.
Nejdříve se ptali proč to děláme…
… teď se ptají jak. U nás v práci, kde byli všichni původně dost skeptičtí, se najednou rozhořel zájem o běh. Kolegyně za námi s Martinou chodí a ptají se, jak jsme začínaly. Na co si mají dát pozor a co je ze začátku nejlepší. Ani jedna z nás se pochopitelně nestala za měsíc přebornicí v běhu, to vůbec ne, takže jsme ve svých radách skromné, ale nesmírně nás těší, že jsme dokázali strhnout i pár dalších lidí. Je totiž strašně pěkné vědět, že jste se pro někoho mohly stát inspirací. Stejně tak, když mě vídali sousedé dobíhat domů a vždycky mě pozdravili a upřímně pochválili. To si myslím, že bylo obrovským hnacím motorem. Obrovské díky patří také Martině, která celou výzvu vymyslela a přiměla mě se sebou něco dělat. A po celou dobu mě podporovala.
Strava je také důležitá
Jak už jsem psala, poslední týden byl náročný. Trápily mě křeče ve svalech a měla jsem pocit, že by si potřebovaly odpočinout, jenže na to nebyl už moc čas. Popíjela jsem tedy magnézium a myslím, že mi to hodně pomohlo. Občas jsem si dala také vitamin C. Osvědčilo se mi, tak dvě hodinky před během nejíst, případně jen něco lehkého. Věřte, že není nic příjemného, když se vám po celou cestu vrací jídlo zpátky nebo se vám případně zvedá žaludek. Kamarád mi ještě doporučil chia semínka, že to jsou semínka běžců. Ještě jsem se k nimi nedostala, ale načteno mám dost. Tak uvidíme.
Co bude dál?
To je také častá otázka, kterou často slýchám. „Takže, co teď? Skončíš?“ Ne, nemyslím si, že bych skončila. Navíc Martina nám naplánovala další výzvu – 115 kilometrů za září. Běh se stal mou součástí, rituálem a obrovským relaxem. Skvěle si při něm srovnám myšlenky, vyčistím hlavu a hlavně mě nutí dodržovat určitý řád, který mám pocit mi v životě chybí. A také hubnu, což je jen přidaná hodnota to všeho. Takže já jedu dál, běh mě pohltil a já jsem za to jedině ráda. A víte, co? Když se potkávám s ostatními běžci na stezce, už se z dálky poznáváme, kývneme na sebe a symbolicky zvedneme ruku na pozdrav – hrozně se mi to líbí, ta soudržnost.
Chtělo by to něco chytrého na závěr. Ať už jste do naší výzvy šli s námi nebo se k tomu chystáte, pamatujte, že malý úspěch je pořád úspěch. A že nezáleží na tempu vašeho běhu, protože pokaždé budete rychlejší, než ti, co jen leží na gauči. Připravte se také na to, že vám možná někteří budou říkat: „To nemůžeš, to nedokážeš, nemáš na to...“ To jediné, co musíte udělat, je otočit se a říct rázně: „Tak se dívej!“ Držím vám palce a jsem přesvědčená o tom, že na to všichni máme!
