Choulí se vám v postýlce malý uzlíček štěstí a vy marně přemýšlíte nad tím, kdy a jak byste měli začít s jeho výchovou, abyste nic nepodcenili? Jak začít dítě vychovávat a vštěpovat mu určité zásady? Je lepší být rodičem přísným, nebo naopak?
Odborníci z řad psychologů se shodují na tom, že výchova dítěte začíná už prvním přiložením k prsu, prvním pochováním po porodu... Nejedná se ale samozřejmě o výchovu v pravém slova smyslu. Psycholog Seth Pollack ve své knize uvádí, že dítě, o které je v raném věku dobře a s láskou pečováno, se stává závislým na hormonu lásky (oxytocinu) a bude i v budoucnu lásku vyhledávat. Jenže to není zas až tak převratný objev, jak by se mohlo zdát. Jen s láskou a dobrou péčí si v pozdějším věku, bohužel nevystačíte.
Nechte si poradit
Někteří rodiče se k výchově staví tak, že jim do něčeho tak důležitého a zásadního nemá právo nikdo zasahovat. To samozřejmě nevyvracíme, jde spíše o to, podívat se na věc i z jiného úhlu. Nikdo neříká, že existuje autor knihy nebo „nadrodič“, který vám je schopen dát úplný návod na to, jak a kdy s výchovou dítěte začít. Někteří z nich vám ale mohou pomoci vytvořit si vlastní názor podložený i něčím jiným než jen vírou ve vlastní dobrý úsudek. A za to přeci nic nedáte.
Přísní nebo benevolentní rodiče?
Nejraději bychom asi byli, kdybychom mohli mít s dětmi přátelský vztah založený na vzájemné důvěře a respektu. Realita je ale bohužel jiná, a jakmile naberou ti malí skřítci trochu rozumu, snaží se posouvat hranice daleko za rodičovu únosnost. Nabízí se pak samozřejmě řada jiných variant. Třeba být rodičem přísným, ale spravedlivým. Myslete na to, že přílišné uplatňování rodičovské autority může mít negativní vliv na psychiku dítěte a vést k neustále se opakujícím nedorozuměním a bojům mezi vámi a dítětem.
Nekompromisní a příliš přísná výchova pomalu ale jistě povede k oslabení důvěry dítěte v sebe samého, ke snižování jeho sebevědomí, ve snahu prosadit svou vůli i proti vůli rodičů a to všemi dostupnými prostředky – agresivním chováním, vztekáním se, pláčem nebo křikem…
Stejně jako nevhodná „sparťanská výchova“ nedoporučuje se ani její opak, a to výchova zcela liberální hraničící s (ne)výchovou. Někteří rodiče zastávají názor, že dítě je samostatnou jednotkou, jedinečnou bytostí, jejíž potenciál a vývoj by neměl být potlačován jakoukoli výchovou. Nechávají proto dětem volné ruce – mají vše povoleno, rozhodují se sami na základě vlastního úsudku, nikdy nejsou trestány a vše je podřízeno jejich vůli a rozhodnutí. Asi cítíte, že takový styl výchovy také není úplně ideální. Touto výchovou docílíte sice sebevědomého a odhodlaného jedince, ale na druhou stranu s ním nebude k vydržení, nebude mít vybudovaný vztah k autoritám, což může později – např. ve školce či ve škole, vést k zásadním problémům.
Zlatá střední cesta
Na výchově je nejtěžší právě to, že nám nikdo nedokáže dát přesný návod, jak z dítěte vychovat slušného a zodpovědného člověka. Cesta k takovému výsledku nevede přes nepřiměřené fyzické tresty, křik a zákazy, ale ani přes „dělej si, co chceš“…
Tu správnou zlatou střední cestu musíte najít sami. Přihlédněte k osobnosti svého dítěte, k jeho schopnostem a povaze. Dopřejte dětem dostatek prostoru a nebojte se jim důvěřovat. Důvěra hraje ve výchově také velmi důležitou roli a věk dítěte v ní není zas tak důležitý. Věřte dítěti, že když chce v devíti měsících chodit, že „ví, proč to dělá“ a podpořte ho.
Že když se ve třech letech chce naučit jezdit na kole, navzdory tomu, že ostatní mají ještě odrážedla, podpořte ho. Je to důležité víc, než si dovedete představit. A když už jsme u té důvěry – věřte i sobě samým, že budete dobrým rodičem a nebuďte na sebe přísní, když sejdete z vytyčené cesty. Jsme jen lidé, a když je člověk unavený, pospíchá, je nervózní nebo mu není dobře, reaguje jinak, než by měl. Když si uvědomíte, že jste udělali chybu, zamyslete se nad tím a snažte se příště ovládnout. Dítěte se učí napodobováním a jediným příkladem jste pro něj zatím vy, jeho rodiče…
