Některé české děti nemají to štěstí vyrůstat v láskyplném prostředí spokojené biologické rodiny. Důvodů, proč to tak není a děti jsou odkládány, nebo odebírány z biologických rodin, je více. Fakt ale je, že 23 000 dětí žije v Čechách mimo svou vlastní rodinu a 10 000 z nich je umístěno v ústavech.
Proč tam jsou a kdo jsou vlastně tyto děti?Nejsou to pouze čeští sirotci, ale hlavně děti odložené matkami přímo v porodnici, nebo děti odebrané z rodin, kde prostředí ohrožuje dítě samotné. V porodnicích často „zůstávají“ děti rodiček, které nemají dobré zázemí a aktuálně se potýkají s vlastními problémy, matek závislých na drogách či alkoholu, nebo matek velmi mladých, emočně nezralých.
Starší děti bývají z rodiny odebrány, pokud nejsou rodiče kompetentní se o ně postarat, opět z důvodu závislosti, nebo špatné ekonomické situace, podmínek k bydlení, ale důvodem mohou být i fyzické či psychické újmy páchané na dětech.
Dětem tedy není co závidět již od dětství, a to jsme ještě nezmínili další bod, otázku téměř filosofickou -
KAM S NÍM?
Možností, kam s nimi, se nabízí více - kojenecké ústavy či dětské domovy; zařízení simulující rodinnou péči typu, jako např. Klokánek, nebo náhradní rodinná péče. Péče o děti v ohrožení není v Čechách v plenkách, všechny typy péče mají dlouhou tradici…a tak jsem dlouho přemýšlela, co je vlastně pro děti nejlepší. Odpověď mi dala až pěstounka Jana.
Z kojeňátku do Klokánku a odtud do služeb PĚSTOUNSKÉ PÉČE
Jana se dětem věnovala již od začátku své „pracovní kariéry“, kdy po škole nastoupila jako zdravotní sestra do kojeneckého ústavu. Pracovat šla s vizí, že bude pomáhat českým sirotkům, kteří přišli o rodiče. Realita již tenkrát ale byla jiná a Jana poznala, že ústav pečuje častěji o děti nezodpovědných rodičů, nebo také o děti matek, které mají problémy a nedostává se jim podpory vlastní rodiny, okolí, či systému.
V kojeneckém ústavu se o sedm dětí starala jedna sestra, čas pro každé miminko nebo batole byl tedy omezený. Děti tak od narození žily v prostředí, kde se nevázaly na žádnou konkrétní osobu. Byly zkrátka
připraveny odejít kdykoliv a s kýmkoliv, kdo kojenecký ústav navštívil.
Po několika letech Jana postřehla vznik nového projektu a z vlastní iniciativy se zašla podívat do prvního vznikajícího Klokánku. Přišla do jednoho bytu, kde se setkala s „tetou“ a dívenkou Lenkou. Sedla si a dívku, která ji sledovala, vyzvala, aby si šla pohladit kožešinový šál na její kapuce. Reakcí dívky byla Jana úplně nadšená. Jednou rukou se stále držela tety a druhou opatrně natáhla a kožíšek si pohladila. Na první pohled byl vidět rozdíl-
holčička měla s tetou vytvořený pevný vztah, teta pro ni zkrátka byla jistotou, které se nehodlala okamžitě vzdát.
Netrvalo dlouho a Jana se rozhodla změnit působiště a začala pracovat v Klokánku. Dlouho si myslela, že je to nejlepší způsob péče o děti. Ideou, která ji ale posunula „opět o schůdek výš“ byla
pěstounská péče. Děti v Klokánku si sice vytvoří vztah s tetami, které se o ně starají, ale i tam jde jen o simulaci rodinného prostředí. O pěstounskou péči se začala blíže zajímat a dnes se stará o své první
pěstouňátko. Jak sama říká, není nad to, když může dítě strávit období, které je pro něj již tak velmi těžké, v rodině. A má-li štěstí, může se zase po zklidnění situace do vlastní rodiny vrátit, aniž by poznalo jiné prostředí, než rodinu. Pěstouni navíc mají k dispozici
doprovázející organizaci, která jim se začleněním dítěte do rodiny a se zvládnutím dětských traumat pomůže. Je to tedy kombinace rodinného prostředí i s péčí profesionálů. Další schůdek, tedy lepší způsob péče Jana zatím neobjevila. Uvidíme však za pár let…
Více informací o náhradní rodinné péči naleznete na
www.dobrarodina.cz
Pěstounská péče – je náhradní rodinnou péčí o děti v ohrožení. Jejím cílem není nahradit biologickou rodinu, ale poskytnout dítěti v těžké situaci rodinné prostředí, ve kterém může dítě tento čas nejen „přečkat“, ale prožít jej plnohodnotně. Až polovina pěstounů jsou osoby ze širší rodiny dítěte, nedochází tedy k úplnému zpřetrhání vazeb a přesazení do zcela nového prostředí.
