Vzpomenete si občas na něco, co vám rodiče ve vzteku nebo v dobré víře řekli, a ve vás to hluboce zakořenilo nebo vás to dokonce v životě nějak poznamenalo? Mnohdy to nemyslíte špatně, nebo nám jen rupnou nervy - neuhlídáme se a vypustíme z pusy něco, co může našim dětem vážně ublížit…
Snažíme se své děti vychovávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jsou ale situace, kdy na nás dolehne nemoc, únava, přepracování nebo stres a otěže svého chování, které jindy držíme pevně ve svých rukou, na chvíli pustíme.
Nebylo by to zas tak hrozné, kdybychom v téhle slabé chvilce neřekli něco, co jsme nechtěli nebo si vůbec neuvědomili, jakou váhu to může mít. Snažme se proto ovládat i ve vypjatých chvílích, protože vyřčená slova se zpět vzít nedají a mohou mít nedozírné následky.
Nesahej na to, nebo to rozbiješ!
Pokud patří vaše dítko mezi ty méně šikovné a dalo by se přirovnat ke „sloníkovi v porcelánu“, je logické, že musíte být víc na pozoru. Rozhodně mu to ale nemusíte při každé příležitost připomínat. Neustálým napomínáním v něm můžete vypěstovat pocit, že kdo nic nedělá, nic také nezkazí. Uznejte sami, že to není nejlepší dárek do vínku. Mějte s dětmi trpělivost!
A co to jako má být tohleto?
Kdybyste si pamatovali tu hrdost a nadšení, které jste cítili, když jste něco vytvořili nebo jako malí namalovali, nemohli byste takhle reagovat. Ne vždy je úplně jasné, co dítě obrázkem chtělo říct, někdy není ani poznat, co namalovalo, ale jak jistě víte, učený z nebe nespadl. Projevte o kresbu nebo výtvor zájem, pochvalte dítě, a pokud si nejste jistí, co je to, opatrně se zeptejte: „A tohle, to je kočička, viď?“ Ono vám to nakonec samo rádo vysvětlí.
Proč nemůžeš být jako Adrejka?!
To věčné posuzování je snad nějakým trendem… Ani za našich dob se tomu rodiče nijak zvlášť nevyhýbali.
Vzpomenete si, jak vás rozčilovaly ty dokonalé děti, které vám neustále někdo předhazoval? Vždycky se učily lépe než vy, byly šikovnější, hezčí, štíhlejší, nadanější na cokoli… Porovnávání dovedností nebo činností je pro děti nesmírně frustrující. Dáváte mu najevo, že není dost dobré a tento pocit v něm může zakořenit a v dospělosti mu nadělat pořádné šrámy na sebevědomí.
Ty mě jednou utrápíš!
Nebo také velmi oblíbené – Kdybys mě měla ráda, nezlobila bys, běž pryč, už tě nemám ráda, když takhle zlobíš! Necítíte v tom jakýsi náznak vydírání?
Vaše láska by měla být bezpodmínečná. Dítě si ji nemusí zasloužit za známky, uklizený pokoj nebo poslušnost. Máte své děti milovat takové, jaké jsou a není fér jejich malé hlavičky mást tím, že pokud chtějí, aby je maminka měla ráda, musejí něco udělat. Nebo naopak, že pokud nechtějí, aby se maminka utrápila, musí být hodné a poslušné.
Pokud by dítě v takovém prostředí bylo dlouhodobě, do budoucna by to mohlo velmi negativně ovlivnit jejich vztahy v dospělosti. Mohly by se z nich stát ustrašení lidé závislí na svých partnerech.
To kvůli tobě se hádáme! Můžeš za to!
Těžko říct, jestli je něco horšího, co byste mohli ještě dítěti říct, než to, že je důvodem vašich problémů a sporů. Samozřejmě, můžete se s partnerem hádat kvůli výchově, drahým školním potřebám nebo zlobení, ale to není chyba vašeho dítěte, ale vaše!
Nevybíjejte si vztek z narušeného vztahu na nevinném dítěti. Je to přinejmenším zbabělé a velmi sobecké. Nechcete přece, aby si dítě myslelo, že je špatné, nepotřebné a kdyby nebylo, bylo by rodičům lépe. Podobné citové vydírání a obviňování může později vést k psychickým problémů, útěkům z domova a v nejhorším případě sebepoškozování…
