Těhotenství - Fotr pro Feedo

Těhotenství - Fotr pro Feedo>
Těhotenství – nejtěžší období v životě každého muže. Někdo by možná namítl, že muž nemůže být těhotný, jelikož by při porodu přirozenou cestou z něho byl hrozný nepořádek a zběsilé nastříhávání porodníka by nedal do kupy ani ten nejambicioznější plastický chirurg, ale je to právě muž, kdo během těhotenství nejvíc trpí. Vše začíná úvodním zbouchnutím, za které samozřejmě může muž. Od tohoto okamžiku už může za všechno a je strůjcem veškerého zla, která vyeskaluje u porodu. Těhotenství není žádná procházka růžovým sadem. Již od prvního trimestru je žena nerudná a náchylná k tomu stát se hysterka, což se většinou taktéž stane. Muž musí s grácií sobě vlastní balancovat na hraně kdesi mezi starostlivým pečovatelem a někým, kdo se drží zpátky, protože ona to totiž zvládne sama, co si o ní vůbec myslí, ona není neschopná a vůbec, nech mě být a jdi radši se smetím. Lavírovat mezi těmito dvěma odlišnými přístupy je velmi náročné, stresující a je více než jisté, že se to jednoho dne nezadaří. Ani já jsem nebyl výjimkou. Už od prvního týdne prvního trimestru jsem věděl, že to bude zlé. A ono to bylo zlé. Ono to bylo více než zlé. Nataša pořád zvracela, natékala, brečela a měl jsem pocit, že i pelichá. To ale nebylo potvrzeno a neměl jsem odvahu se jí na to zeptat. Co se týče sexu, tak jsem velmi dlouho nebyl připuštěn. Bylo mi řečeno, že nemá náladu. Ta se dostavila asi na tři dny někdy koncem druhého trimestru, kdy byla Nataša nejnateklejší, měla všude vyrážky a svěží dech po neustálém zvracení. Nebylo to příliš šukézní, ale doba byla zlá, takže se nedalo nic dělat a šlo se na to. Dělal jsem to pro rodinu. Nálada na sex po třech náročných dnech opět vyprchala a znovu se dostavila těsně před porodem, kdy samotný akt byl spíše artistickým číslem, než něčím jiným. Během těhotenství s Natašou mlátily hormony a bylo více než prozíravě na toto dbát a držet si tak nějak odstup. Jakékoliv zaváhání mohlo mít nedozírné následky. Jedno takové zaváhání samozřejmě přišlo, když jsem se v osmém měsíci těhotenství zmínil o tom, že Nataša přibrala. Myslel jsem to samozřejmě s maximální láskou, respektem a úctou. Volil jsem navíc velmi kulantní slova, ale věta: „jsi jako bečka“ mě stála čtrnáct dní místo v posteli a proto jsem spal ve vaně. Takže nejenom, že bylo potřeba dávat si pozor na pusu, musel jsem se hlídat i v tom, abych na ní nekoukal, aby si nemyslela, že se na ní koukám, protože je tlustá, ale zase abych na ní nekoukal málo, aby si nemyslela, že se mi hnusí. Bylo také třeba dát si majzla na to, jak se na ní koukám. No prostě bych udělal nejlépe, kdybych se na devět měsíců sbalil a opustil republiku. To by ale taky bylo špatně, protože potom bych byl za prevíta, co zdrhnul. V podstatě by jakýkoliv čin, byť sebeláskyplně míněný, byl špatný. Já jsem byl špatný. Bylo to velmi náročné, ale postupně jsem si začal zvykat. Člověk tak nějak otupí a začne plnit příkazy, neodmlouvá a přitakává s přesně dávkovanou délkou i stylem zírání. Když už jsem si zvyknul a vše začalo klapat, přišel porod, narodil se syn a náhle bylo zase všechno jinak. Feedo - Na pokračování se můžete těšit zase příště :) A jak to všechno začalo?